Kuniklö, malý odhodlaný zajíc na sněžnicích (1. část ze 2)
V okolí Santovy vesnice žije mnoho zvířat a jedním z nich je zajíc Kuniklö. Vypadá stejně jako ostatní členové jeho rodiny, má mandlovité uši, dvě velké zadní tlapky ve tvaru sněžnic (dobré na poskakování ve sněhu) a škubající nos, který není nikdy v klidu. V chladných měsících má zářivě bílou zimní srst, ale když se oteplí, změní se a má čokoládově hnědou srst.
Kuniklö nejraději sedával poblíž kuchyně a škubajícím čumáčkem očichával lahodné vůně, které se linuly zevnitř. Vždycky byl hrozně zvědavý, co elfové, kteří vařili pro vesnici, chystají. Šplhal k oknu kuchyně, které nechávali skřítci Kapunkové otevřené, aby se nadýchali čerstvého vzduchu, a kroutil svým nadaným nosem, aby zjistil vůni jednotlivých ingrediencí, jejich kombinace a snažil se zapamatovat si vůně různých chutí.
Díky tomu, že Kuniklö naslouchal jejich rozhovorům, poznal některé elfy jménem, zejména Gordota, hlavního kuchaře vesnice. Ten se však příliš styděl, než aby se představil. Moc si přál, aby ho pustili do kuchyně a pomohl jim, ale co když ho tam elfové nechtěli? Byl příliš nervózní z toho, že by ho kuchaři odehnali, a tak se spokojil s tím, že je pozoroval, trochu skrytý před zraky, venku na okenním parapetu.
Všechno se změnilo, když jednoho dne Kuniklö, který vše pozoroval ze svého obvyklého místa na okenním parapetu, uslyšel, jak se Gordot rozčileně motá v kuchyni. Zajíc škubl ušima a přiskočil blíž k oknu, které bylo pootevřené na škvíru velikosti zajíce, aby lépe poslouchal.
"Všechno je zničené!" vykřikl Gordot. "Jestli se mi nepodaří sehnat do tohohle receptu Žahavé jarní klíčky, bude paní Clausová hrozně zklamaná. Je to její oblíbené jídlo v tomto ročním období! Houby sice vyklíčí až při prvním dešti, ale do zítřejší velké večeře je nestihnu sehnat." Gordot vypadal strašně zklamaně a unaveně. "To je škoda!" S povzdechem si sundal zástěru a smutně zhasl světlo, pro dnešní odpoledne skončil.
Kuniklö věděl, že Žahavé jarní klíčky jsou houby, které rostou jen v kouzelných lesích kolem Santovy vesnice. Vypadají hodně jako marshmallow a také tak chutnají, ale jsou posypané svítícími křupavými bonbóny a uprostřed mají lepkavou čokoládu. Rozhodně jsou vynikající! Není divu, že si je paní Clausová zamilovala. Mohly by však být vzácné, protože rostou jen pod některými těžko dostupnými stromy v lese.
Tehdy dostal nápad... že chybějící ingredienci najde sám!
Zajíček se rozhodl, že Gordotovi pomůže, a vydal se do lesa pátrat. Skákal hlouběji a hlouběji, celou dobu škubal nosem a pečlivě hledal svítící vrcholky těchto lahodných a vzácných hub. Odpoledne uteklo jako voda, Kuniklö byl už pěkně unavený, a tak se rozhodl, že si na chvíli odpočine mezi kořeny obrovské jedle.
Slunce rychle bledlo a on začal mít pochybnosti: "Jaký jsem to hloupý zajíc!" pomyslel si. 'Jak jsem byl bláhový, když jsem si myslel, že skřítkům pomůžu, jen když použiju svůj nos. Asi jsem se za celou tu dobu, co čichám k jídlu z Gordotovy kuchyně, nic nenaučil!
Už se skoro chtěl rozplakat, když tu náhle z větví nad ním spadla borová šiška přímo před zajíčkův obličej a vylekala ho natolik, že se odrazil a schoval se do křoví. Srdce se mu rozbušilo, ale po několika hlubokých nádeších se uklidnil a v nose mu začalo škubat cosi známého.
Kuniklö zapomněl na tmu, dal se do čichání a sledoval pach, dokud si neuvědomil, že to dokázal! Našel hromádku velkých, šťavnatých jarních výhonků Žahavce a mohl zachránit den!
Nasbíral do košíku tolik hub, kolik jen mohl, a začal sledovat stopy zpátky z lesa. Než se vrátil do vesnice, všichni už tvrdě spali. "To je dobře," pomyslel si Kuniklö, "můžu nechat houby v kuchyni a nikdo nepozná, že jsem to byl já.
Zajíček se poprvé v životě proplížil oknem do kuchyně, místo aby seděl venku. Naštěstí bylo ještě podepřené, ale i tak se musel trochu kroutit a mačkat, aby se dostal dovnitř.
Jakmile byl uvnitř, na chvíli dokonale ztuhl. Bylo to proto, že se chtěl ujistit, že je sám... ale také proto, že byl tak ohromený, že je konečně uvnitř svého oblíbeného místa!
Kapunčina kuchyně byla zevnitř ještě krásnější a nablýskanější než zvenčí. Kuniklö měl oči stejně velké a kulaté jako talíře naskládané na policích a kochal se tím nádherným výhledem. Tolik ho lákalo šťourat se v ní a prozkoumat ji, ale nebyl čas.
Našel si místo na pultu vedle Gordotovy oblíbené mísy na míchání a nechal tam Žhavé jarní klíčky. Mikulášův šéfkuchař bude mít ráno velkou radost!
S tímto dobrým skutkem se Kuniklö vydal zpátky domů, aby si dopřál zasloužený odpočinek.
Druhý den brzy ráno se Kuniklö probudil velmi brzy, byl tak nadšený, že mohl z okenního parapetu poslouchat reakci na svou těžkou práci. jakmile Gordot vešel do kuchyně, všiml si hub a vykřikl: "To jsou Žhavé jarní klíčky, přesně to jsem potřeboval! Ale odkud se vzaly?" Celé dopoledne se vyptával ostatních skřítků Kapunkových, kteří pomáhali v kuchyni.
"Nano, ty jsi je sehnal?" zeptal se. Zeptal se malého elfa, který přišel jako první.
Nano zavrtěl hlavou a přešel k houbám, aby se na ně podíval: "Já to nebyl, možná to byl Kyoki? Včera tu byla později než já."
"Co jsem byla já?" zeptala se Kyoki, která právě přicházela na směnu do kuchyně. trochu se bála, že Gordot zjistil, že něco udělala špatně. Šéfkuchař byl sice milý, ale opravdu vybíravý v tom, aby věci byly tak akorát.
"Ty svítící jarní klíčky, někdo mi je nechal u mísy na míchání. Kdo jiný by věděl, co přesně potřebuju?" Gordot zmateně vysvětluje.
Kyoki se poškrábe na hlavě. "Dobrá otázka, Gordote, ale v lese jsem ještě nebyla. Možná si z tebe někdo dělá dobrý žert."
Gordot se poškrábal na hlavě, naprosto zmatený tou záhadou!
Malý zajíc se rozhodl, že až bude Gordot příště potřebovat nějakou ingredienci, jako jsou bobule gumovníku na sladké želé nebo kořen cukrové nitě na ozdobu, vyrazí ji najít. Vždycky bude Gordotovým tajným pomocníkem.
A tak to udělal, další den a další den a další den. Gordot byl šťastný, ale dost zmatený! Přestože byl vrchní kuchař velmi zaneprázdněn přípravami na jarní slavnost, prostě musel zjistit, co se děje, a rozhodl se zůstat celou noc v kuchyni, aby tajemného dobrodince dopadl.
Zůstat vzhůru bylo pro Gordota docela náročné. Přistihl se, že svačí sušenky a koláče, aby se pokusil vyplnit čas při čekání na setmění. Nakonec Kuniklö jako obvykle proklouzl okenní škvírou a vyskočil na stoličku, aby dosáhl na pult. Právě když nechával ingredienci na obvyklém místě, vyskočil Gordot.
"Aha!" Gordot vykřikl a vylekal už tak nervózního Kuniklöa. "Tak ty jsi ten záludný pomocník!" "To je pravda," řekl.
Kuniklö vyděšeně ztuhl na místě. O-ohhhhh! Co by se mu teď stalo? Vykázal by ho Gordot navždy z kuchyně?
Přijďte si později přečíst, co se s Kuniklöem stalo dál!